Strach se vrátit do stáje

Po dlouhé době píšu na blog. Mám trému. Je to podobný tomu, když po delší době přijdeš do stáje. Máš v břiše divný pocit, chceš tam být, nejraději bys tam bydlela, ale ten první den bys byla nejraději, kdyby tam nikdo nebyl. Znáš to? Já jo a dneska Ti o tom napíšu...

CO se Ti stane, až tam přijdeš?

To je první otázka, kterou si, prosím, polož.

Co se konkrétně Tobě stane.

Možná Ti někdo něco řekne, možná to nebude příjemné.

A dál?

Čeho / koho se bojíš?

Tady už většinou odpověď máme. Dokonce několik..

Např.: No Máňa bude blbě koukat.. Pepa prohodí něco o tom, že by taky chtěl mít tolik volna, co já.. Božka mi vpálí, že ty koně snad nemám ráda a na tréninku budu určitě úplně k ničemu.

Tak. Teď - za kým to vlastně do stáje jedeš a co od toho čekáš?

Já ke koním jezdím proto, že mi koně pomáhají psychicky i fyzicky.

Je to jediný čas, kdy jsem naprosto sama sebou, uvědomuji si přítomnost a celý svět je někde za branou areálu. Možná to máš jinak.

Ten kdo je uvnitř stáje je pouze součástí prostředí, které si mohu změnit podle svého třeba tím, že půjdu na koně koukat do výběhu a budu tam jen já a koně. Kvůli koním jsem taky přijela.

Nejsem zas takový éro, abych po 2 týdnech nemoci / volna / práce (ať už jsou důvody mé nepřítomnosti jakékoli) šla rovnou na trénink (ať už skokový nebo drezurní).

Chci a potřebuji se do toho nejdřív dostat.

Můžeš jít nejdřív s koněm jen tak ven / hrát si / povídat,..?

Čím snazší si první setkání s koněm uděláš, tím menší trému na první pořádný trénink po pauze budeš mít

Pokud jezdíš jen s trenérem a na školních koních, požádej o trénink, který bude pro Tebe - koordinace těla, balanc.

Trenéři většinou ocení, když jezdec navrhne cvičení pro začátek.

Pamatuj: spokojený jezdec = spokojený kůň = spokojený trenér

Kamarádi ze stáje

Většinou se stydíme především před cizími lidmi.

Já se sama před sebou nestydím. Když udělám nějakou hloupost, zasměju se sama sobě a zapomenu na to.

Když mě u toho ale někdo nachytá, to je jiná.

Pracuji na tom - a vyzývám k tomu i Tebe - aby bylo OK, že nejsem 100%.

Je OK být občas trapná.

Je OK udělat omyl.

Je OK zvládat život tak, že z toho občas vyplyne neúčast ve stáji.

Je OK na něco zapomenout.

Je OK, když kamarádi ze stáje posuzují Tvou nepřítomnost podle svého.

Je OK na ně nereagovat.

Kolikrát se to stane nám všem - vidíme člověka / situaci a HNED děláme závěry.

Mě se to stalo dneska ráno při běhání.

Vracím se domů a na ulici potkám holku s černými vlasy, piercingy všude po obličeji, tetování, řetězy, velký černý boty (bylo vedro už v 7 ráno), všechno na ní bylo černé, temné.

NE - NENAPADLO MĚ ŽE MÁ V POKOJÍČKU NA POSTELI STÁDO PLYŠOVÝCH JEDNOROŽCŮ.

Spíš mě napadlo - co jí asi trápí a proč si potřebuje pomáhat takhle?

Proč nemůže někomu říct slovy, co potřebuje, namísto toho si změní vnější schránku, aby to vypadalo, že uvnitř jí ublížit nelze? Někdo jí ubližuje?

A ona třeba jen revoltuje film Barbie, rozumíš, KDO ví?

Kdo to skutečně ví, proč má ráda tento styl? Má ho vůbec ráda?

Jen ona to ví.

Okamžitě jsem svoje úvahy o ní zastavila.

Nenáleží mi nad ní jakkoli smýšlet.

Tréma je přirozená

Každý chceme někam patřit.

Proto je úplně normální mít malinko trému, když se něčemu (na čem nám záleží) chvíli nevěnujeme a pak se vracíme.

Jako já při psaní tohoto článku.

Za půl roku jsem se změnila a mám trému - bude se vám to líbit?

Snad ano :)

Mohla jsem trému nechat vyhrát a nic už nepsat.

Ale pak jsem si řekla - kdybych napsala článek, který by jim nepomohl - přežila bych to? Poučila bych se?

Ano.

Tak to risknu :)

Riskni to taky a šupej do stáje, pokud můžeš 🤗

Pokud ne, ty nejlepší věci mají ten správný čas 💋

Tak snad brzy zase tady ✨

Barbora